071 ankara 8. 5. 2007

Zase jsem se ráno nestačil divit, když jsem sledoval úklidový program. Vedle nejvěší fronty na autobus poletoval uklizeč, který svým koštětem a neuvěřitelnou trpělivostí rozmetal prach, tvořil neuvěřitelný mrak prachu a snažil se ho nabírat velkou lopatou. Kdejaký český alergik by ho poslal do hajzlu, ale Turci poslušně stáli a nadechovali deka prachu. Co se týče výsledku po zametání, vajgly a papírky zmizely, ovšem prach byl nameten k obrubníku.

Ve škole jsem si udělal radost uvolněnou kresbou, ke které mi Turci nic neřekli, ale já z ní mám radost.

Hodiny Tureckého designu začínají být stereotypní. Učitel si moc se svými žáky neví rady, kromě nás mu nikdo nic moc nenosí.

Ve městě jsme pak navštívili univerzitní galerii, kde se předvedli profesoři na výstavě plakátů o Ataürkovi a pak studenti ve velmi zajímavém prostoru. Večer jsme šli s Terezou a Salihem na klavírní koncert. V úvodu hrál asi hodinu a půl nějakej vrzálek. Člověk by nevěři že se dá hrát na rošlápnuté housle. Ke konci svého předstávení vyšvihl pár rychlých tahů a lidí v první řadě vyjekli nadšením. V sále bylo asi 28 lidí včetně nás. Na klavírního mistra jsme už neměli sil a tak jsme si bohužel vychutnali pouze předposlední skladbu v programu.